design 7/18

Čtvrtek v 17:27 | Cerity
chtěla jsem něco jednoduchého, svěžího, přehledného, čistého, jarního / letního, barevného ale ne moc.
myslím, že 10/10.

 

desperate

9. června 2018 v 1:00 | Cerity
Taky jste jako děti chtěli být co nejrychleji dospělí?
Taky jste stejně jako já zavírali večer před spaním oči a říkali jste si "Za deset let, což je celý můj život, mi už bude 20, budu dospělá, nikdo mi nebude moct poroučet a budu svým pánem, budu moct pít a kouřit, zůstavat dlouho vzhůru a tak vůbec." ?
Taky jste překvapeni z toho, jak děsivě rychle to uteklo a další dekáda je za vámi?

Taky jste z toho zoufalí?

Já ano.

Piju. Hodně.
Kouřím. Středně.
Někdy i trávu. Dost na to, aby mi to někdo předhazoval.

Taky si přejete někdy zavřít oči, a jen na chvíli, na jeden den, nebo alespoň jednu hodinu byste se chtěli vrátit do toho krásného období, kdy jste řešili jenom žabomyší hádky se spolužačkami a doma se staršími sourozenci?

Sakra, jak moc bych si přála alespoň na chvíli vrátit čas a neřešit co bude dál s mým životem.
Všechno bylo tak jasné. Na dalších 8-10 let jsem měla jasně narýsovanou budoucnost.

Udělat první stupeň základky, udělat druhý stupeň základky, podat si přihlášku na školu, kam byste vlastně o 10 let později ani nešli, prostě jdete někam jen ať máte maturitu, s čímž souvisí další bod- prolézt středí, udělat maturitu a dál? Se uvidí.
Chvíli si užívat života, najít si práci, bydlení, možná nějakého partnera, nebo nového koníčka...

Ale nic z toho nepříjde. Teda... Doděláte střední, kterou úspěšně zakončíte maturitní zkouškou. Ale to je tak všechno. Potom se rok, nebo dva, někdy i tři jen tak plácáte odnikud nikam a je vám strašně smutno. Jste prázdní. Jste sami. Máte kolem sebe spoustu lidí, spoustu známých a kamarádů, možná jednoho nebo dva pravé přátele, ale stejně jste strašně sami. Tam uvnitř.

Strašně moc bych si přála dneska zavřít oči a přenést se do roku 2008. Nebo aspoň 2010, to je jedno... Prostě do doby, kdy jsem ještě nebyla dospělá.

Taky jste jako děti chtěli být co nejrychleji dospělí?
Taky jste jako dospělí někdy chtěli být zase děti?

you once told me

30. května 2018 v 3:38 | Cerity
jednou jsi mi řekla, že bys to neudělala.
jednou jsi mi řekla, že to obnáší příliš mnoho rizik.
jednou jsi mi řekla, že ty nejsi ochotná toto odstoupit.
jednou jsi mi řekla, že to je hloupost.
jednou jsi mi řekla, ať neblbnu.
jednou jsi mi řekla, že kdybych to udělala, byla bych pitomá.
jednou jsi mi řekla, že to za to nestojí.

ale upřimně, kdybys byla v mé situaci... neudělala bys to taky?
 


Já jsem dobrý člověk

23. května 2018 v 1:47 | Cerity
Vím, že ano.

Somewhere beyond right and wrong, there is a garden. I will meet you there

12. května 2018 v 2:50 | Cerity
12. května 2018, 1.58

Sedím tady na zemi, pod oknem opřená o topení a jako prakticky každý den touto dobou ještě nespím. Ještě před chvíli jsem poslouchala písníčky od Landy (ano, mám ráda Landu, což může být jednou z indicií k tomu, kdo vlastně jsem, ačkoliv ti, kdo to ví, tyto indície nepotřebují...) ale potom jsem si řekla, že nemám v tuhle hodinu moc chuť na cokoliv rychlého, tvrdého, rockového a i když má i Daniel několik pomalých písní, skoro až balad, není to uplně to, na co bych měla k psaní tohohle článku chuť. A tak jsem si vzpomněla na film, který před cca třemi dny dávali v televizi. Film, který miluju. Film, který ač není 100% pravdivý a číší z něj přílišná snaha "nic si nerozházet," má své kouzlo. Je plný krásných hlášek a citátů a především hudby. Krásné hudby. Smutné hudby. Film se jmenuje Diana a soundtrack k tomuto filmu vážně stojí za to. (A název článku je právě citát z Diany. Teda on to údajně řekl Rumi, ale v tom filmu to je jakýmsi symbolem.)

Za dobu, co tohle píšu (2.11) písnička samozřejmě skončila a hraje už asi třetí. Potřebuju k psaní něco klidného, relaxačního a přitom ne jen šumění potůčku, nebo zpěv ptáčků s nějakou tichou píšťalou. Takže jsem se od nejrůznějších soundtracků z romantických a válečných filmů dostala až k samotné klasice- soundtrack Hobbita. Hudba, kterou jsem poslouchala cca před rokem, když jsem se učila na ústní (kecám, to jsem sledovala spíš hokej a Ano šéfe, než že jsem poslouchala hudbu.)

Myslela jsem si, že počas toho, co tenhle článek budu psát, mě něco napadne. Něco. Cokoliv. Nějaká myšlenka, kteoru bych tady chtěla sdělit. Nějaké moudro. Nějaký odkaz světu. (Vlastně sama sobě.) Ale pravdou je, že mě vůbec nic nenapadlo. Jediné, co se stalo, je to, že se mi teď už chce spát. Stačí sklenička bílého vína (ha, další indicie!,) navíc dost pofiderného vína, které se tváří jako král vinných sklípků, ale přitom zapáchá hůř, než moč tchoře a chutná snad ještě hůř, je-li to vůbec možné. (Né jelito...) Nicméně trocha Spritu to spraví. (Zlatý Lorenzo z kauflandu- 2 litry za 60 kč. No nekup to. Aneb chudý student life.)

Kdybych si tady tak pečlivě nezaznamenávala časy, nikdy bych nevěřila, že napsat těhhle pár nesmyslných řádků, které nenesou žádné poselství, bude trvat půl hodiny. (Vlastně skoro přesně. 2.29)
Přiznám se, snažím se nahnat čas a vymyslet nějaké poselství na závěr, ale stejně mě nenapadá vůbec nic, jen dochází víno, štípou oči a otevírá se pusa. (Ano, já si taky zívla, teď když to píšu, takže vy čtenáři v tom nejste sami.)

Na závěr už jen dodám, že za poslední dobu se nestalo nic zásadního, aby to stálo za zápis tady. A vlastně si nejsem jistá, jestli tady chci psát něco z minulosti. Nebo přítomnosti. Nebo (z/v) budoucnosi. Moc dobře si uvědomuju, že nikdo za klávesnici není až tak anonymní, jak se zdá. A to ani když si vymyslíte fikanou přezdívku a odkaz na svůj blog.

Původně tohle měl být projekt. Projekt, kde budu psát opravdu surovou pravdu. Pravdu o mě, o mé rodině, o mých tehdejších i nynějších přátelích. Pravdu takovou, jakou si ji pamatuji a se všemi pocity, jaké jsem u toho měla tehdy a jaké z toho mám pocity dnes, po mnohdy X letech. Samozřejmě bych měnila / upravovala jména a možná i lehce data. (Ale tak, aby to nějak změnilo sled údálostí.) Ale čím víc je to realné a neodehravající se to jen v mé vlastní hlavě, jako super nápad, tím víc si uvědomuju veškerá rizika. Třeba zbytečné hádky díky šťourání se v minulosti, vytahování nějaké špíny a tak podobně. No na druhou stranu, je to vážně takový projekt a je už na každém z vás (třebaže i účástníku dané situace,) jak se k tomu postavíte a jak to vezmete. Můžete to vzít jako čistě smyšlený příběh (něco jako Můj vysvlečený deník,) jako zápisek nějaké vyšinuté holky a nebo (a to v nejlepším případě,) jako mou verzi přběhu. Můžete se nad ní pousmát, můžete mi dát po těch všech letech za pravdu, můžete si vytvořit vlastní blog s názvem "Mojeverzepříběhutykrávopitomá.blog.cz (a něbo blogspot, to je už na vás,) můžete se na mě zlobit a můžete mě klidně konfrontovat. To vše můžete, je to svobodná vůle každého z vás.

Tím bych to už dneska opravdu ukončila. Je pozdě. Nalila jsem si druhou sklenička močůvkoidního vína a už asi po osmé zívla (jo, teď zas) takže si jdu pustit další díl Zoufalých manželek, umýt se a lehnout si, přičemž zase usnu v půlce dílu a druhý den budu složitě hledat, kdy jsem ještě byla vzhůru a vnímala jsem a kdy jsem byla už v kómatu.

Loučení mi nikdy nešlo. Nebo možná šlo a teď mi to už nejde, nevím. Prý je dobré na závěr dávat nějaké citáty. Mi se nechce už nic hodicího se sem hledat, takže prostě znovu zopakuju ten citát z nadpisu.

Aby se stal jakýmsi symbolem tohoto článku.

Somewhere beyond right and wrong, there is a garden. I will meet you there. - Rumi


2.50, Cerity

Sebeláska

23. ledna 2018 v 13:58 | Cerity
Nějak začínám být alergická na pojem "sebeláska"

Je sice hezké mít se rád za to, že má někdo větší nos, má pihy, nebo že má strie na prsou, protože prostě puberta přišla náhle a jí se během dvou měsíců z nulek staly trojky.

Ale příjde mi, že poslední dobou je "sebeláska" pojem, za který holky schovávají VEŠKERÉ své nedokonalosti, i ty, se kterými můžou něco dělat.

Mám prohnilé zuby, protože jsem si je nečistila? Sebeláska, vole.
Mám okousané nehty, protože mám tenhle debilní zlozvyk? Sebeláska.
Mám dva týdny nemyté vlasy a už tam mám sbírku brouků? Sebeláska na n-tou.

Nejvtipnější na tom je, že o sebelásce hlásají holky, které mají seběvědomí na bodě 0, někdy i pod bod nula, a samy sebe potřebují přesvědčit, že opravdu jsou krásné. Holky, které říkají: "mám se ráda a jsem krásná, a to i přesto, že jsem přibrala 10 kilo, a to jsem nebyla těhotná," ale když jim potom někdo řekne, že je hezká, odvětí: "nejsem..."

Prostě takový hezký druh pohladkání si ega. :)

Tak se dál "milujte," foťte si na ig zdravé snídaně a selfíčka v crop topech při "cvíču" a potom v 6 večír napište, jak jste sežraly půl plechu buchty. Ale to nevadí, protože prostě SEBELÁSKA i se žravkou! :)

Tak je to tady zase

27. října 2017 v 18:29 | Cerity
Oukej.
Je to tady zase.

Několik let (4 roky a cca 2 měsíce) jsem si dala od veškerého blogování a sdílení svých myšlenek světu pohov. Samozřejmě když nepočítám nějaké slohovky ve škole, kterých jsme za celé 4 roky na střední psali požehnaně. Ale to pořád bylo sdílení mých myšlenek jenom jednomu člověku. Češtinářce. No oukej, někdy nám téma zadala v hodině se slovy: "máte na to 20 minut, potom mi přečtete co máte," a my to museli číst před celou třídou. No upřímně... Do třídy nás chodilo 30. Ale průměrný počet idí ve třídě se pohyboval okolo 10. Takže sdílet vaše myšlenky svým deseti spolužákům a jedné učitelce... To nebyla žádná tragédie.

No popravdě si myslím, že těch 10 spolůžáků bylo moje největší publikum. A ani tady se to nezmění.
Návštěvnost tohohle blogu tipuju tak na 1 člověka denně- mě. A vlastně mi to tak vyhovuje.

Tenhle blog bude sloužit jako můj deník. Doslova. Takže ono je možná nakonec dobře, že to nikdo nebude číst.
Ačkoliv musím počítat taky s tím, že by se k tomu někdo dostal. Jako třeba mamka, segra, nebo třeba lidi, o kterých tady taky budu psát. A přesně z toho důvodu mám v plánu měnit jména. Všech. Mě, rodičů, sestry, kamarádů, mých přítelů i kolegů v práci. Dokonce i mých zvířat, když o nich tady bude zmínka.
Ale nebojte. Vy, co mě znáte osobně, tak vám určitě dojde, kdo jsem i přes mou přezdívku, a především o kom to zrovna píšu. Zvlášť pokud se bude jednat o vás, a vy se v tom sami poznáte.

Co bych chtěla na závěr tohohle úvodu říct- určitě nic z toho, co tady napíšu neslouží k urážení, potápění, ani ztrapňování daného člověka. Je to jenom vyprvění mýma očima. Jak si to pamatuju a jaké pocity to ve mě zanechalo. A to bez servítek a tak jak to opravdu bylo. Teda... Jak to bylo z mého pohledu.
Jsem názoru, že vždycky jsou 3 druhy pravdy. První pravda je osoby A. Druhá pravda je od osoby B. A třetí pravda, je ta opravdová, pravdivá.

Já tady budu vyprávět svoji pravdu. Takže v případě, že se v tom opravdu někdo z vás najde a nebudete s tím souhlasit, tak se omlouvám, ale tohle je čistě můj pohled, který já prostě nezměním. Konec konců, pokud by se někdo cítil ukřivděný- každý z vás máte možnost si založit svůj vlastní blog, kde budete prezentovat tu svou verzi.

Díky za pozornost u prvního příspěvku.

mrs. cerity

Kam dál