Květen 2018

you once told me

30. května 2018 v 3:38 | Cerity
jednou jsi mi řekla, že bys to neudělala.
jednou jsi mi řekla, že to obnáší příliš mnoho rizik.
jednou jsi mi řekla, že ty nejsi ochotná toto odstoupit.
jednou jsi mi řekla, že to je hloupost.
jednou jsi mi řekla, ať neblbnu.
jednou jsi mi řekla, že kdybych to udělala, byla bych pitomá.
jednou jsi mi řekla, že to za to nestojí.

ale upřimně, kdybys byla v mé situaci... neudělala bys to taky?

Já jsem dobrý člověk

23. května 2018 v 1:47 | Cerity
Vím, že ano.

Somewhere beyond right and wrong, there is a garden. I will meet you there

12. května 2018 v 2:50 | Cerity
12. května 2018, 1.58

Sedím tady na zemi, pod oknem opřená o topení a jako prakticky každý den touto dobou ještě nespím. Ještě před chvíli jsem poslouchala písníčky od Landy (ano, mám ráda Landu, což může být jednou z indicií k tomu, kdo vlastně jsem, ačkoliv ti, kdo to ví, tyto indície nepotřebují...) ale potom jsem si řekla, že nemám v tuhle hodinu moc chuť na cokoliv rychlého, tvrdého, rockového a i když má i Daniel několik pomalých písní, skoro až balad, není to uplně to, na co bych měla k psaní tohohle článku chuť. A tak jsem si vzpomněla na film, který před cca třemi dny dávali v televizi. Film, který miluju. Film, který ač není 100% pravdivý a číší z něj přílišná snaha "nic si nerozházet," má své kouzlo. Je plný krásných hlášek a citátů a především hudby. Krásné hudby. Smutné hudby. Film se jmenuje Diana a soundtrack k tomuto filmu vážně stojí za to. (A název článku je právě citát z Diany. Teda on to údajně řekl Rumi, ale v tom filmu to je jakýmsi symbolem.)

Za dobu, co tohle píšu (2.11) písnička samozřejmě skončila a hraje už asi třetí. Potřebuju k psaní něco klidného, relaxačního a přitom ne jen šumění potůčku, nebo zpěv ptáčků s nějakou tichou píšťalou. Takže jsem se od nejrůznějších soundtracků z romantických a válečných filmů dostala až k samotné klasice- soundtrack Hobbita. Hudba, kterou jsem poslouchala cca před rokem, když jsem se učila na ústní (kecám, to jsem sledovala spíš hokej a Ano šéfe, než že jsem poslouchala hudbu.)

Myslela jsem si, že počas toho, co tenhle článek budu psát, mě něco napadne. Něco. Cokoliv. Nějaká myšlenka, kteoru bych tady chtěla sdělit. Nějaké moudro. Nějaký odkaz světu. (Vlastně sama sobě.) Ale pravdou je, že mě vůbec nic nenapadlo. Jediné, co se stalo, je to, že se mi teď už chce spát. Stačí sklenička bílého vína (ha, další indicie!,) navíc dost pofiderného vína, které se tváří jako král vinných sklípků, ale přitom zapáchá hůř, než moč tchoře a chutná snad ještě hůř, je-li to vůbec možné. (Né jelito...) Nicméně trocha Spritu to spraví. (Zlatý Lorenzo z kauflandu- 2 litry za 60 kč. No nekup to. Aneb chudý student life.)

Kdybych si tady tak pečlivě nezaznamenávala časy, nikdy bych nevěřila, že napsat těhhle pár nesmyslných řádků, které nenesou žádné poselství, bude trvat půl hodiny. (Vlastně skoro přesně. 2.29)
Přiznám se, snažím se nahnat čas a vymyslet nějaké poselství na závěr, ale stejně mě nenapadá vůbec nic, jen dochází víno, štípou oči a otevírá se pusa. (Ano, já si taky zívla, teď když to píšu, takže vy čtenáři v tom nejste sami.)

Na závěr už jen dodám, že za poslední dobu se nestalo nic zásadního, aby to stálo za zápis tady. A vlastně si nejsem jistá, jestli tady chci psát něco z minulosti. Nebo přítomnosti. Nebo (z/v) budoucnosi. Moc dobře si uvědomuju, že nikdo za klávesnici není až tak anonymní, jak se zdá. A to ani když si vymyslíte fikanou přezdívku a odkaz na svůj blog.

Původně tohle měl být projekt. Projekt, kde budu psát opravdu surovou pravdu. Pravdu o mě, o mé rodině, o mých tehdejších i nynějších přátelích. Pravdu takovou, jakou si ji pamatuji a se všemi pocity, jaké jsem u toho měla tehdy a jaké z toho mám pocity dnes, po mnohdy X letech. Samozřejmě bych měnila / upravovala jména a možná i lehce data. (Ale tak, aby to nějak změnilo sled údálostí.) Ale čím víc je to realné a neodehravající se to jen v mé vlastní hlavě, jako super nápad, tím víc si uvědomuju veškerá rizika. Třeba zbytečné hádky díky šťourání se v minulosti, vytahování nějaké špíny a tak podobně. No na druhou stranu, je to vážně takový projekt a je už na každém z vás (třebaže i účástníku dané situace,) jak se k tomu postavíte a jak to vezmete. Můžete to vzít jako čistě smyšlený příběh (něco jako Můj vysvlečený deník,) jako zápisek nějaké vyšinuté holky a nebo (a to v nejlepším případě,) jako mou verzi přběhu. Můžete se nad ní pousmát, můžete mi dát po těch všech letech za pravdu, můžete si vytvořit vlastní blog s názvem "Mojeverzepříběhutykrávopitomá.blog.cz (a něbo blogspot, to je už na vás,) můžete se na mě zlobit a můžete mě klidně konfrontovat. To vše můžete, je to svobodná vůle každého z vás.

Tím bych to už dneska opravdu ukončila. Je pozdě. Nalila jsem si druhou sklenička močůvkoidního vína a už asi po osmé zívla (jo, teď zas) takže si jdu pustit další díl Zoufalých manželek, umýt se a lehnout si, přičemž zase usnu v půlce dílu a druhý den budu složitě hledat, kdy jsem ještě byla vzhůru a vnímala jsem a kdy jsem byla už v kómatu.

Loučení mi nikdy nešlo. Nebo možná šlo a teď mi to už nejde, nevím. Prý je dobré na závěr dávat nějaké citáty. Mi se nechce už nic hodicího se sem hledat, takže prostě znovu zopakuju ten citát z nadpisu.

Aby se stal jakýmsi symbolem tohoto článku.

Somewhere beyond right and wrong, there is a garden. I will meet you there. - Rumi


2.50, Cerity